Odborové organizace procházely od svého vzniku až do devadesátých let minulého století podobným vývojem jako politické strany. Platilo to pro jejich dělení a konflikty podle národnostního klíče, ale třeba i podle míry loajality k habsburské monarchii před první světovou válkou. Jakkoli ale odborové organizace (a různé typy dělnických svépomocných, ale i kulturních nebo vzdělávacích spolků) byly často předchůdkyněmi stranických organizací sociální demokracie, postupně v organizačním vztahu získala navrch stranická politická reprezentace. Zároveň platí, že vysocí představitelé politických stran byli leckdy zároveň vysokými představiteli odborových centrál a že v sociální demokracii zastávali vysoké posty např. dřívější redaktoři odborových časopisů.
Během první republiky a částečně již před tím dominovaly odborářskému prostředí v českých zemích tři odborové ústředny – se sociální demokracií spojené Odborové sdružení československé (OSČ), s národními socialisty spojená Česká obec dělnická (ČOD) a (sudeto)německá Zentralgewerkschaftkommission des deutschen Gewerkschaftsbundes (in der Tschechoslowakei) (DGB) spojená s Německou sociálně demokratickou dělnickou stranou v Československu. Přestože tato odborová ústředna sdružovala v drtivé většině německy hovořící dělníky a jejím sídlem byl severočeský Liberec, svou činnost s největším OSČ koordinovala.
K roku 1921 OSČ sdružovala 675 625 členů; ČOD 311 917 členů a DGB 372 027 členů. Počet lidí sdružených v těchto odborových organizacích do hospodářské krize z roku 1929 spíše klesal a následně až do konce první republiky spíše stoupal, i když ne až k původním počtům.
Procházku po stopách odborů v centrální Praze zahájíme před hotelem Olšanka [A] (tram, bus Olšanské náměstí; Táboritská 23/1000, Praha 3). Jednak je jeho budova stále majetkem zdejších odborů, jednak se na prostranství před hlavním vchodem do hotelu snadno shromáždí i větší skupina lidí. Můžeme se zde věnovat třeba právě seznámení se stručnou historií domácího odborového hnutí.
K prvnímu místu procházky se vydáme po schodech skrze levou část obchodního centra Bezovka a ulicemi Sudoměřskou a Křišťanovou na roh ulice Radhošťské, kde na domě s č. p. 21 [B] najdeme pamětní desku Rudolfa Tayerleho (1877–1942). Tayerle je právě příkladem člověka propojujícího angažmá v odborech a ve vedení Československé sociálně demokratické strany dělnické (ČSSD). Ještě před první světovou válkou byl Tayerle redaktorem časopisu Kovodělník a funkcionářem Svazu kovodělníků – i předchůdce dnešního OS KOVO byl ve své době nejsilnějším odborovým svazem. Tayerle byla ale také od roku 1911 do roku 1939 generálním tajemníkem OSČ a v meziválečném období také poslancem za sociální demokracii. Hned po vzniku ČSR se podílel například na prosazení zákona o osmihodinové pracovní době.
Od Tayerleho domu se vydáme do kopce ulicí Radhošťskou a Vinohradskou až na začátek ulice Čáslavské, kde nás nad vchodem do výstavního činžovního domu č. p. 15 [C] zaujme zkratka DOPZ – Družstvo obchodních a průmyslových zaměstnanců. Nejde jen o připomínku, jak architektonicky moderní a rozlehlé činžovní domy stavěla v minulosti družstva. DOPZ bylo totiž součástí Jednotného svazu soukromých zaměstnanců (JSSZ) vedeného odborářem a poslancem za ČSSD Robertem Kleinem (1885–1941). JSSZ byl po kovácích druhým nejpočetnějším odborovým svazem v rámci OSČ, zakládal si na své modernosti, což se projevilo nejen v podobě jeho sídla. K němu se ještě podíváme, ale i v tom, že sdružoval zaměstnance moderních profesí – piloty nebo třeba promítače kin. Robert Klein byl po okupaci Československa zatčen a umučen v koncentračním táboře v Buchenwaldu. K jeho hrobu na Vinohradských hřbitovech se podíváme jindy. Milovníky filmu může zaujmout, že DOPZ bylo zakladatelem kina na brněnském Moravském náměstí – pozdějšího kina Scala.
Od domu DOPZ se Vinohradskou ulicí vydáme přímo k Olšanským hřbitovům. Pražský zelený ostrov je mimo jiné místem posledního odpočinku řadu odborových a sociálně demokratických funkcionářů. Podle GPS souřadnic by pohyb po něm neměl být tak složitý, i když orientační tabule Správy pražských hřbitovů sociální demokraty a odboráře ve svých přehledech neuvádějí.
Když vejdeme vchodem u stanice metra a tramvaje Flora a postupujeme vpravo podél hřbitovní zdi, narazíme za příčnou vnitřní zdí hřbitova brzy na hrob již jednou zmíněného Rudolfa Tayerleho [D]. Podobně jako jeho kolegové z vedení OSČ a sociální demokracie Robert Klein a Antonín Hampl (1875–1942) byl Tayerle za nacistické okupace zatčen a umučen v koncentračním táboře Mauthausen. Jistě za to mohlo i jeho spojení s domácím odbojem, ale důvodem k zatčení a uvěznění i přes intervence protektorátní vlády bylo samotné odborářsko-politické angažmá během první republiky.
Blíže ke zdi oddělující Olšanské hřbitovy od ulice Jana Želivského najdeme nejprve hrob předsedy ČSSD z let 1905–1924 (jen krátce v té době stranu převzal Bohumír Šmeral) Antonína Němce (1858–1926) [E]. Nepřekvapí nás, že Antonín Němec byl původním povolání typograf ani že působil jako redaktor brněnské Rovnosti a od roku 1907 také jako vydavatel ústředního deníku sociální demokracie Práva lidu. Jeho jméno je spojeno také s rozvoje Lidové knihtiskárny coby jednoho z tiskových podniků sociální demokracie. Jak je zjevné z doby jeho předsednictví, byl Němec tím, kdo stranu na přelomu dvacátých let musel provést vnitřním konfliktem s komunistickým křídlem a uhájit pro sociální demokracii pražský Lidový dům.
Další dva hroby cestou k východu z Olšanských hřbitovů ke stanici metra Želivského nás zavedou do druhé poloviny 19. století. Josef Roušar [F] (1868–1906) byl také novinář, odborář a sociálně demokratický politik, snad především byl jedním z předchůdců Rudolfa Tayerleho ve funkci tajemníka OSČ (1900–1905/6). Roušar i jeho nástupce Josef Steiner vedly zdejší odborovou ústřednu v době, kdy se odehrával střet o její nezávislost a samostatnost její činnosti ve vztahu k celorakouským odborům. Na Roušarově náhrobku nás zaujme jak ztvárnění muže s rudým praporem, tak verše I kdybychom padli všici / vstanou nový bojovníci / rudý prapor zavlaje známé dělnické písně Norberta Zouly.
Pár kroků od Roušara odpočívá novinář Antonín Pravoslav Veselý [G] (1873–1904). Připomeňme si u něj, že působil v řadě regionálních sociálně demokratických časopisů a v Právu lidu. A že se společně s Josefem Steinerem a T. G. Masarykem v roce 1896 podílel na založení Dělnické akademie (dnešní Masarykovy demokratické akademie).
Cestou ke vchodu na úrovni hřbitovní kaple přímo u zdi hřbitova mineme ještě hrob „průkopníka socialismu“ Karla Dědice [H] (1862–1928). Prvorepublikový senátor byl mimo jiné účastníkem Prvního máje 1890 na pražském Střeleckém ostrově.
Po zhruba hodině a čtvrt cesty se můžeme osvěžit v některé z přilehlých restaurací, rozejít se domů anebo ze stanice metra Želivského metrem A popojet do horní částí Václavského náměstí na stanici metra Muzeum a odtud přes centrum dojít – třeba právě na prvomájovou oslavu na vltavský Střelecký ostrov.
Když vystoupíme na stanici metra Muzeum, vydáme se napříč Václavským náměstím do ulice Ve Smečkách, kde na nás vedle sebe čekají hned dvě památky spojené s odbory a také meziválečnou sociální demokracií. Po pravé ruce se jen ohlédneme k Paláci Avion [CH], dnešnímu Luxoru (č. p. 41) a připomeneme si, že tento dům od roku 1934 vlastnila pojišťovna Čechoslavia. Významná pojišťovna meziválečného období byla založena sociální demokracií a odbory.
Ve Smečkách se zastavíme nejprve před č. p. 29, abychom si při pohledu až téměř pod střechu budovy přečetli na jejím průčelí název Typografická beseda [I]. Není náhodou, že tak výstavní budova nese právě toto pojmenování – typografové totiž patřili mezi nejbohatší dělníky (a odborové svazy) své doby. A tak v jejich sídle vznikla a sídlila i řada dalších sociálně demokratických organizací. V sále v pátém patře budovy se scházel Pěvecký sbor Typografia. Vznikla tu (27. září 1896) Dělnická akademie (dnes Masarykova demokratická akademie), o rok později zde byla založena i dodnes existující Dělnická tělocvičná jednota coby spolek, který měl být přímou konkurencí národně orientovanému Sokolu. My u budovy postavené za prostředky typografů samozřejmě můžeme chvíli debatovat nad digitalizací a povoláními, která v dalších desetiletích zaniknou anebo se i radikálně promění.
Hned ve vedlejším domě, č. p. 27, sídlil Vzdělávací spolek německých pracujících [J] (Bildungsverein deutscher Arbeiter). Nejznámější období činnosti této organizace nastalo po mnichovské dohodě, protože právě zde sudetoněmečtí odpůrci nacismu, kteří uprchli z pohraničí, dostávali potvrzení o příslušnosti k sociální demokracii – podklad pro získání víza do dalších států. Každodenním výjevem proto byly dlouhé fronty, které se táhly až dolů k Václavskému náměstí.
My naopak projdeme funkcionalistickou pasáží tímto domem do ulice Štěpánské, dáme se vlevo až do ulice Žitné, kterou se pustíme dolu ke Karlovu náměstí. Cestou se krátce zastavíme jen u domu č. p. 7, kde v původním větším domě U Švantlů [K] bydlel jeden ze zakladatelů sociální demokracie v českých zemích Josef Boleslav Pecka-Strahovský (1849–1897). Zde u něj policie v roce 1878 našla protokol z břevnovského zakládajícího sjezdu sociální demokracie. Strana samotná byla po svém vzniku pod takovým tlakem vládní moci, že ji počátkem devadesátých let bylo nutné založit fakticky znovu. Sám J. B. Pecka-Strahovský odešel kvůli perzekuci do Spojených států a zemřel v Chicagu.
Naším skutečným cílem je zde ale hotel Mosaic House [L] v ulici Odborů 4. Jde totiž o historické sídlo Jednotného svazu soukromých zaměstnanců, což dokládají i symboly JSSZ dodnes volně viditelné na mozaikách uvnitř budovy. O samotném JSSZ i jeho předsedovi Robertu Kleinovi jsme se již zmiňovali výše, tak zde jen opravdu doporučujeme alespoň do recepce hotelu vejít a po stopách původních majitelů se pozorně podívat. Budovu pro odboráře postavil v polovině třicátých let architekt Oktáv Koutský.
Jsme skoro u Vltavy, ale naše procházka po stopách odborů nemůže v této části Prahy minout sídlo Odborového sdružení československého v ulici Na Perštýně. Nejrychleji k ní dojdeme ulicemi Křemencovou, V Jirchářích, Voršilskou a Karolíny Světlé do ulice Bartolomějské a tou pak už před Palác odborů [M]. V kubistickém stylu ho vyprojektoval architekt Alois Dryák – mj. autor Radiopaláce na Vinohradské ulici anebo pomníků Františka Palackého a sv. Václava.
Úvaha na závěr procházky může být, co vedlo odbory – OSČ i JSSZ – ve své době k poptávkám moderních budov pro svá sídla, zda architekturou chtěly vyjadřovat vlastní modernost anebo jen využívaly své ekonomické síly. Cestou po Národní třídě na Střelecký ostrov [N] – tradiční místo prvomájových oslav – jistě nějaké odpovědi najdeme.
K odborům samotným doporučujeme:
František Čapka: Odbory v českých zemích v letech 1918–1948 (Brno 2008)
Jiří Pokorný: Pracovat a nebát se! Kapitoly z dějin odborů v českých zemích (Praha 2015)
ČMKOS – historie
Nejen tyto knihy k dějinám československého odborového a sociálně demokratické hnutí můžete najít v knihovně Masarykovy demokratické akademie.